Miroslav Krleža, považovaný za největšího chorvatského spisovatele 20. století a přední postavu v balkánské literatuře, je ve své domovské zemi známý jako modernistická literární ikona na stejné úrovni jako Joyce nebo Proust. Jeho díla evokují literární avantgardu na počátku 20. století a zkoumají také výkřiky národních identit, které během tohoto období charakterizovaly Jugoslávii.
Stejně jako mnoho raných modernistických spisovatelů a umělců byl i život a dílo Miroslava Krleže utvářeno divokým násilím I. světové války. Krleža se narodila v Záhřebu v roce 1893, v tehdejší části rakousko-uherské monarchie a strávila velkou část svého raného život ve vojenských školách, než nakonec sloužil v rakousko-uherské armádě. V časném projevu politického zmatku, který by definoval jeho pozdější život, se přestěhoval do srbské armády, kde byl označen za zrádce a byl nucen se vrátit do rakousko-uherské armády, jeho vychýlení bylo potrestáno a byl degradován na hodnost obyčejného vojáka. Tento piknikový příběh byl pro Krležu smrtelně vážný, protože jeho degradace znamenala, že byl poslán do front front po vypuknutí první světové války, kde zažil hrůzu a zmatek, které charakterizovaly tento konflikt z první ruky.
Krležovy rané literární snahy byly pevně v idealistickém a romantickém duchu, ale stejně jako jeho politické ideály byly nezvratně změněny jeho válečnou zkušeností. Z války se vrátil odhodlaný pacifista a marxista, povzbuzený konfliktem a politickým chaosem do víry v socialismus. Konflikt tak proměnil jeho politické a umělecké pojetí světa a katalyzoval Krležu na vytvoření politicky angažované literatury, která by definovala jeho kariéru. Byl svědkem pádu rakousko-uherské říše a formování státu Jugoslávie a vrátil se, aby opakovaně prozkoumával politické důsledky tohoto pádu po celou dobu své kariéry, zatímco si bude udržovat nesvůj a občas antagonistický vztah s socialistické ideály Tito a jugoslávských komunistů. Navzdory svému marxismu Krleža pevně oponoval despotismu stalinismu a kulturní a umělecké represi, která šla ruku v ruce s takovým autokratickým vedením, a proto vyzvala vedení Komunistické strany v Jugoslávii, aby nabídlo další model socialismu, který cenil kulturní a umělecké vyjádření.
Miroslav Krleža Socha © Flammard / WikiCommons
Krleža strávila velkou část meziválečných let podněcováním politických a kulturních změn na Balkáně, přičemž se vyhýbala pozorování represivních sil pro nacistického loutkového nezávislého státu Chorvatsko pod vedením Ante Paveliće a udržovala neklidné spojenectví s Komunistickou stranou Jugoslávie. Během tohoto období také publikoval většinu svých nejslavnějších děl a svou reputaci politického a kulturního ikonoklastu si vydobyl na sklonku balkánské politické scény. Jeho nejslavnějším románem zůstává Návrat Filipa Latinowicze, formálně inovativní výslech kulturních kořenů, který Krležu pevně postavil do formy vysoce modernistických spisovatelů západní Evropy. Vyplývá z vykořisťování chorvatského malíře Filipa Latinowicze, který se vrací do města své výchovy, aby našel uměleckou inspiraci. Místo toho objevuje společensky a kulturně zkrachovalý svět, ve kterém je rozšířena korupce a pokrytectví. Tento náhlý pohled na chudobu jeho vlastního uměleckého kontextu a brutalitu jeho vlastní výchovy radikálně mění jeho pohled na jeho život a jeho umění. Tímto alegorickým příběhem Krleža zkoumá vliv kultury a společnosti na jednotlivce a také se zapojuje do filozofické diskuse o racionalitě a umění z marxistické perspektivy. Román je jedinečným úspěchem, který do značné míry kombinuje filozofickou ostrost Dostojevského s modernistickou nostalgií Proust.
Krležovým dalším velkým románem tohoto raného období byl Na hraně rozumu, který nabídl bezútěšnou vizi morálky a pokrytectví v buržoazní společnosti. Je to zneklidňující zobrazení života pod tyranskou vládou, které nese podobnosti s alegorickými pracemi, jako je například Camusův mor a expresionistické zoufalství Kafkovy zkoušky. V něm vysoce uznávaný právník neúmyslně rozmazává čestné prohlášení na večerní párty az těchto neškodných začátků se uvolňuje chaos, protože na něj padá fasáda jeho slušného buržoazního života. Pozoruhodně svědomité pro svou dobu předznamenalo sestup východní Evropy do totalitního útlaku a dodnes zůstává silný pro své výslechy politického významu pravdy a fikce.
Miroslav Krleža Lexikografický ústav © Silverije / WikiCommons
Přestože si Krleža nejlépe připomíná své romány, byl také slavným dramatikem a věnoval velkou část své kariéry divadlu, kde psal expresionistické hry jako Adam i Eva, které kombinovaly realismus Ibsena a Strindberga z konce 19. století s modernistou divadlo, které kvetlo napříč Evropou. Během dvacátých let vydal také řadu sbírek povídek, jako je chorvatský bůh Mars a Tisíc a jedna smrt, z nichž oba jsou vehementně protiválečné a jsou jasně informováni jeho vojenskou zkušeností.
Po skončení druhé světové války a vytvoření nových hranic poválečné války byl jugoslávský stát Krleža rehabilitován a byl uznán jeho příspěvek k národní literatuře Jugoslávie. Byl povýšen na roli literárního laureáta státu, zejména poté, co se Tito rozešel se Stalinovým SSSR. Za podpory státu založil Krleža Jugoslávský institut pro lexikografii a zbytek života strávil jako kulturní a literární vůdce v Jugoslávii. Přejmenovaný Lexikografický institut Miroslav Krleža zůstává v Chorvatsku památkou jeho politického a kulturního významu a jako trvalá připomínka tohoto politického ikonoklastu obrátil kulturní vůdce, který by ztělesnil a definoval chaos evropských dějin 20. století a zároveň dal Balkánům jejich moderní ikona.
