Kambodžská literatura je něco jedinečného stvoření, které se rodí z tragických národních dějin a kultury orálního vyprávění. Vincent Wood zkoumá historii kambodžské literatury a boje, kterým čelí spisovatelé Khmerů ve dvacátém století.
Historicky byla gramotná pouze malá část kambodžské populace, a tak velké části vyprávěcích tradic země jsou ústní a založené v místním folklóru. Tyto příběhy jsou silně ovlivněny převládajícími náboženstvími buddhismu a hinduismu a také odrážejí kulturní vliv blízké Indie. Nejstarším příkladem takových ústních příběhů je Reamker, kambodžská verze indického eposu Ramayana, který je tradičně inscenován divadelně s tancem vedle veršů. Po většinu kambodžské historie byla psaná literatura z větší části omezena na královské soudy nebo buddhistické kláštery v zemi.
V roce 1863 se Kambodža stala protektorátem Francie a do země přinesla nové literární postoje a technologie; 1908 první kniha v Khmeru byla tištěna v Phnom Penh. To umožnilo nové rozkvět kambodžské literatury a v roce 1954 bylo zřízeno Khmerské sdružení spisovatelů, aby propagovalo psaní a zavedlo nová témata a směřování k literatuře.
Nicméně, převzetí moci Khmer Rouge v roce 1975 a jejich následné politiky sociálního inženýrství by měly zničující účinek na khmerskou literaturu. Khmer Rouge chtěl vyloučit kohokoli podezřelého z „účasti na činnostech na volném trhu“, což vedlo k pronásledování a hromadnému zabíjení těch, které považoval za „intelektuály“; často prostě kdokoli se vzděláním, nebo dokonce jen ti, kteří nosili brýle. Výsledkem bylo, že organizace jako Khmerské asociace spisovatelů byly rychle rozpuštěny.
Po porážce a uložení Khmer Rouge v roce 1979 byli spisovatelé osvobozeni od stigmatizace a pronásledování a v roce 1993 bylo znovu založeno Khmerské sdružení spisovatelů. pod komunistickou diktaturou, mezi nimi Vatey Seng, který napsal The Price We Plaid, a Navy Phim, který napsal Reflections of Khmer Soul. Tyto romány byly součástí léčebného procesu samotných spisovatelů, ale také psychiky celého národa.
Tararith Kho je jedním z mála kambodžských autorů, kteří si vytvořili jméno pro sebe jak v rámci své vlastní země, tak na mezinárodní úrovni. Mimo Kambodži roste jeho poezie o vyrůstání v totalitní společnosti a svědectví o zvěrstvech Killing Fields a v roce 2012 se stal odborníkem na učence na Harvardu. Mezi jeho knihy a antologie poezie patří Lekce života, Kultura by neměla zůstat sama, lítostivý, Červený tisk a Khmer Nigeria Poetry.
Jiná současná literatura se stále převážně zaměřuje na velké problémy, které trápí zemi, jako je například Cesta ztracené nevinnosti Somálie Mamové. Kniha je vzpomínkou na Mamovo dětství a dospívání jako vězně sexuálního obchodu v Kambodži a pomáhá zvyšovat povědomí o rozsahu obchodování s lidmi dodnes. Spolu s několika dalšími autory se Mamovi podařilo vydělat nějaké peníze prostřednictvím přeložených verzí její práce, ale obecně se kambodžané, kteří psali v khmerštině, stále snaží bojovat o slušný příjem ze své práce a potlačují výrobu literatury. Sama se nyní aktivně věnuje filantropii a část těchto peněz využívá na podporu skupin proti obchodování s lidmi.
V zemi, kde bylo mnoho spisovatelů vymazáno nebo uteknuto ze strachu z pronásledování, právě tito málokdo - psát o svých zkušenostech a soudech svého národa - vdechuje nový život do kambodžské literatury. Pro ty, kteří touží vyprávět své příběhy, to byl dlouhý a namáhavý boj, ten, který ještě není úplně u konce, ale s lidmi, jako jsou Mam a Kho, vedoucí cestou, stále existuje naděje na jasnější literární budoucnost pro tuto problémovou zemi.
Autor: Vincent JS Wood
